Alles spielt ganz organisch, ganz natürlich ineinander, Tanz, Musik und am Ende der Gesang von Slávka Zámečníková. Wenn sie mit ihrem klaren, sinnlichen Sopran vom „himmlischen Leben“ singt, wird sie Teil der Truppe.  News.at│5.12.2020

Slávka Zámečniková singt als Teil des Ensembles agierend, glockenhell und sicher das von Mahler vertonte Gedicht aus „Des Knaben Wunderhorn“ „Der Himmel hängt voller Geigen“ („Das himmlische Leben“).  Tanzschrift.at│5.12.2020

Zum Lied des 4. Satzes („Das himmlische Leben“ aus „Des Knaben Wunderhorn“) – wunderbar gesungen von Slávka Zámečniková.  Tanz.at│5.12.2020

Slávka Zámečníková gab als Norina ihren höchst gelungenen Einstand an der Staatsoper, wo sie in dieser Saison auch Musetta, Gretel und Frasquita sowie Poppea singen wird. Ihr Sopran ist von bemerkenswerter Klarheit und Reinheit, schon im „Quel guardo il cavaliere“ stellte sie sich neckisch, für sich einnehmend und mit mühelosen Höhen vor, auch später gefiel sie mit herrlichen Koloraturkaskaden und Spitzentönen. Diese Norina ist attraktiv und gewieft zugleich, sie wird Malatesta zur idealen Komplizin. Die Presse│14.10.2020

Auch das Publikum eroberte Slávka Zámečníková am Dienstag im Handumdrehen. Die aus der Slowakei stammende Sopranistin ist seit September Ensemblemitglied an der Wiener Staatsoper. Über Bratislava und Berlin führte der Weg der Sängerin ins Haus am Ring. Zámečníková besitzt eine wunderbar lyrische Stimme mit brillanter Höhe, Flexibilität, Wärme und Strahlkraft. Dazu spielt sie gut und weiß sich in die Truppe einzufügen: ein mehr als vielversprechender Einstand!Wiener Zeitung│14.10.2020

Diese Norina in “Don Pasquale” am Ring sollte man sich merken… Eine Wucht ist die Hausdebütantin Slávka Zámecníková als Norina. In dieser Spielzeit kam die 1991 in der Slowakei geborenen Sopranistin ins Ensemble. Mühelos lässt sie die Koloraturen perlen, erreichte jeden hohen Ton mit Leichtigkeit, ohne auch nur eine Spur schrill zu klingen. Noch ein Mal: Slávka Zámecníková, diesen Namen sollte man sich unbedingt merken. Kurier│17.10.2020

Slávka Zámečníková ist eine sehr extrovertierte, bildhübsche Norina, die mit Delikatesse und Esprit viel Schwung in die Männerwirtschaft bringt. Ihr flexibler Sopran lässt Donizettis Koloraturen, Triller und Verzierungen in den schönsten Farben leuchten.Kronen Zeitung│23.10.2020

Ein Gewinn für das Ensemble ist die slowakische Sopranistin Slavka Zamecnikova. Als Norina kann sie nicht nur ihre helle, höhensichere Stimme imponierend zum Einsatz bringen, sondern überzeugt auch durch ihr beherztes Spiel. Anmutig im Ersten Akt und keck-übermütige im Zweiten, lässt sie ihre gestalterische und gesangliche Wandlungsfähigkeit aufblühen und erinnert dabei an Aida Garifullina sowie an Valentina Nafornita. Dieser Sängerin eine blendende Zukunft vorauszusagen, ist kein besonderes Risiko. Onlinemerker.com│25.10.2020

La jeune Slávka Zámečníková est une nouvelle recrue de la troupe et j’ignorais jusqu’à son nom encore récemment. C’est une vraie pépite, une jeune fille ravissante et gracieuse à la voix fruitée et fraîche, émise avec franchise sur toute la tessiture. Elle aborde le suraigu avec prudence et elle a raison ; ses aigus purs et sa musicalité nous valent un Quel guardo il cavalierejustement applaudi. Et ses transformations nous montrent un vrai potentiel comique ! Je préfère toujours dans Norina une voix équilibrée qu’une colorature aux aigus dardés, et je suis servi.fredailleurs.tumblr.com│14.10.2020

Slávka Zámečníková stvárnila jedinú ženskú postavu. Hneď vo vstupnej árii ukázala, ako suverénne ovláda svoj krásny hlas a aká je dobrá herečka. Spievala ju aj na svojom nedávnom recitáli v Bratislave. Vo Viedni ukázala umenie belkanta v plnosti divadelnej akcie – výšky, koloratúry, frázy, veľkosť hlasu i krásu jeho zafarbenia a aj deklamáciu.A k tomuvšetkému uvoľnila uzdu nespútanosti a šarmu. A ten Norina musí mať. Na pódiu je takmer stále. Robí žarty, behá, lieta, špásuje. Je pôvabná a taliančina jej tiež sedí.Rádio Devín│16.10.2020

“Slávka Zámečníková stvárnila jedinú ženskú postavu opery Norinu. Spievala zľahka, akoby úplne bez námahy. Jej hlas má lesk a sýtym objemom zaplnil auditórium Viedenskej štátnej opery. Znel mladistvo a sviežo a pekne rezonoval vo všetkých polohách. Slávka Zámečníková bola v každej situácii intonačne veľmi presná a zľahka sa pohrávala s predpísanými ozdôbkami. Jej spievanie bolo štýlové. Už pred prestávkou tak bolo viac-menej jasné, že speváčka do Viedenskej štátnej opery jednoznačne patrí. Pre mňa osobne sa však hlavný moment prekvapenia ukrýval niekde inde. To, že Slávka Zámečníková bude spievať tak, aby dostála svojej povesti, sa predsa dalo viacmenej očakávať. Nečakal som však, že na pódiu predvedie tak výraznú mieru komediálneho talentu. Jej herecké kreácie boli vtipné a na viacerých miestach úprimne rozosmiali publikum. Divadelné schopnosti speváčky sa tak mohli v inscenácii naplno prejaviť.”Dennik N│16.10.2020

V jedinej ženskej postave Noriny zažíval slovenský divák potešenie navyše. Slávka Zámečníková vo svojej viedenskej debutovej postave jasne presvedčila (čo dokumentovali aj záverečné ovácie), že na prvé svetové scény patrí.
Norinou dokázala, že belcanto je tiež jednou z jej parkiet. Hoci je to rola lyrickejšia a pohyblivá (napokon aj vo viedenskej histórii ju stvárňovali vyslovene koloratúrne, ba aj subretné soprány), Slávka Zámečníková dokáže obsiahnuť nielen túto „zaliečavú“ a ozdobnú rovinu, ale jej hlas sa voľne nesie ponad orchester a okrúhlym, farebne vrúcnym tónom napĺňa veľký priestor hľadiska. Verím, že časom sa posunie aj k mladodramatickým belcantovým hrdinkám.
Frázuje mimoriadne štýlovo, je intonačne presná, dynamicky tvárna (opojné lyrické dueto s Ernestom v 3. dejstve) a vždy cítiť, že spieva s rezervou. Po hereckej stránke sa bravúrne a s mladistvým temperamentom stotožnila s Brookovej koncepciou a s partnermi vytvorila situáciám priliehavé vzťahy.operaslovakia.sk│18.10.2020

Bratislavský recitál rozčlenila umelkyňa na piesňovú a opernú polovicu. Prvú z nich otvorila baladicky ladená Die Loreleiod Franza Liszta, na slová Heinricha Heineho. Vokálne a výrazovo v nej odkryla príbeh o smrtonosnej vodnej víle. S celou škálou emócií – od počiatočného napätia, cez voľnú lyrickú tému, dramatické vlnenia, stavy úzkosti až po záverečnú, trocha melancholickú náladu. Rovnocenným partnerom sopranistky bol klavirista Matthias Samuil, pod rukami ktorého akoby skutočne tiekol Rýn.

Výber štyroch piesní Richarda Straussa pochádzal z dvoch cyklov. Z opusu 10 Die Nacht (Noc) a Zueignung (Venovanie), vyjadrujúce chvenie, túžbu, trápenie a odkaz vďaky milovanému. Druhá dvojica, Morgen! (Ráno!) a Cäcilie(Cecília) je extraktom z cyklu štyroch piesní, venovaných ako svadobný dar skladateľovej manželke. Slávka Zámečníková preukázala vzácnu dispozíciu pre výrazové tvarovanie textu piesní, pre formovanie štýlových legatových oblúkov, modelovanie plastickej dynamiky, mäkkosti pián ale aj kontrolovaných prieraznejších tónov – a to všetko v príkladnej artikulácii. Opäť obrovská opora v klaviristovi.

Odklon k Nikolajovi Rimskému-Korsakovovi (Nie vietor povievajúci z výšky a Zvučnejšie než spev škovránka, obe op.43), Piotrovi Iľjičovi Čajkovskému (Šialené noci, op.60) a Sergejovi Rachmaninovi (Jarné vody, op.14) nás zaviedol do odlišnej poetiky ruských piesní a romancí. Aj v nich bola Slávka Zámečníková úplne doma. Nežne opojnú lyriku striedal rytmicky úderný temperament, v Čajkovskom vybudovala veľký dramatický, emóciou nabitý oblúk a Rachmaninova populárna romanca bola nielen dôstojnou bodkou za ruskou kapitolkou, ale ukázala možnosti sólistky aj v týchto repertoárových vodách.

Päť operných árií nastavilo presné, ba až optimálne zrkadlo momentálneho stavu vývoja mladého hlasu Slávky Zámečníkovej. Od koloratúry, cez lyriku, až po hranicu mladodramatického odboru. Od Mozarta k belcantu. Skvelá voľba! Grófku z Figarovej svadby od Wolfganga Amadea Mozarta (Dove sono i bei momenti) má v súčasnom repertoári, len pred pár dňami ju stvárnila v nemeckom Wiesbadene. Už výstavba recitatívu ukázala, ako naladiť poslucháča na atmosféru árie, v ktorej uplatnila predovšetkým skvelú techniku a zmysel pre štýl. Áno, už to bola mladodramatická kvalita, ale vďaka skvelej rezonancii hlasu v každom registri a ich plynulom prepojení, vďaka kultúre frázovania, nikdy nepodľahla potrebe tón forsírovať a mohla si áriu i mierne obohatiť ozdobami.

Mozartova Donna Anna a recitatív a ária Non mi dir z Dona Giovanniho spája lyriku, drámu i ťažkú koloratúru v závere. Divadlá ju obsadzujú hlasmi rôznych, aj krajných „fachov“, no Zámečníková predstavuje ten optimálny stred. Nie však kompromis! Svoj tón vie zafarbiť tmavšie, ovláda finesy „filar il tuono“ („pradenie“), má v zásobe dramatické gradácie a s koloratúrami nemá najmenšie technické problémy.

V postave Noriny z opery Don Pasquale od Gaetana Donizettiho čaká o pár dní Slávku Zámečníkovú debut vo Viedenskej štátnej opere. Jej Norina nie je ľahká subreta (občas býva takto obsadzovaná, nie však v aktuálnej viedenskej inscenácii), ale obsažným tónom a rafinovaným výrazom vie vytvoriť aj na ploche jedinej árie ilúziu, aká prešibaná, no nie zlomyseľná jej Norina bude. Spevácky do árie vložila opäť bohatú dynamiku, belcantovú štýlovosť a krásne znejúci tón v každej polohe.

Nanettu vo Falstaffovi, poslednej opere Giuseppeho Verdiho, formovali počas berlínskeho angažmánu dve veľké osobnosti. Ako „cover“ ju študovala pod dohľadom Daniela Barenboima a v nasledujúcej sezóne ju spievala pod taktovkou Zubina Mehtu. Ária z 3. dejstva Sul fil d´un soffio etesio mala poetické čaro, opojnú mäkkosť, príkladné frázovanie a ľahkú, koncentrovanú korunu vo výške. Z iného cesta je formovaná scéna, ária a cabaletta Amalie z opery I Masnadieri (Zbojníci) Dall´infame banchetto. Je typické ranoverdiovské číslo, kde má interpretka priestor pre voľbu farieb a nuáns, zrkadliacich duševný stav postavy a korunovanie razantnou, virtuózne spracovanou cabalettou. Toto je parketa, ktorá tvorí momentálnu hraničný terén, kde sa Slávka Zámečníková, vzhľadom na jej mladodramatické dispozície, voľne znejúci, pohyblivý hlas a jadrnú vysokú polohu, ešte cíti absolútne konformne. operaslovakia.sk│29.9..2020

V prvej, piesňovej časti, to bola na úvod Die Lorelei Franza Liszta na poéziu Heinricha Heineho, piesne Richarda Straussa a ruských autorov. V druhej sa venovala áriám. Program gradoval, dokonale vyvážený umelecký celok kreovala ako súbor malých drám. Každá jedna pieseň bola malým príbehom, ktorý okrem vokálneho prejavu rozprávala hlasom a očami. Stačil jeden pohľad a publikum rozumelo, že síce prijala poďakovanie, ale pokračuje ďalej, sústredí sa, lebo chce vyspievať ďalšie príbehy. Slávka Zámečníková má úžasnú autoritu, poslucháča zaujme, vtiahne do svojej drámy a dovolí mu na nej participovať. Jemnosť Liszta, nádherná poetická melódia neboli vôbec ľahkým orieškom na začiatok, ale vrúcnosť jej tónu bola – a nielen v Lisztovi – veľmi sugestívna. Nasledoval Richard Strauss, tento velikán piesne, ktorého si s obľubou zaraďujú speváci do recitálov ako umeleckú výzvu. Piesne Die Nacht / Noc, op. 10 č. 3, Zueignung / Venovanie, op. 10 č. 1, Morgen! / Ráno!, op. 27 č. 4 a Cäcilie / Cecília, op. 27 č. 2 vybrala z dvoch cyklov autora – op. 10 a op. 27. Vybudovala z nich jedinečné príbehy, kde sa striedali nálady a temperament, aby vyvrcholili dramatickou piesňou Cecília.

Richard Strauss poodhalil jej danosti a nevdojak pripomenul, akú dôležitú úlohu mal tento skladateľ na začiatku svetovej kariéry Edity Gruberovej, keď sa jeho Zerbinettou  – tiež vo Viedni – prehupla do svetových vôd. Obe umelkyne mali ozdobiť festival BHS – Zámečníková na začiatku, Gruberová na jeho konci, ohlasujúc definitívny záver teraz už aj koncertnej kariéry…

V Slávke Zámečníkovej však nevidím ani Gruberovú, ani Poppovú, i keď ich pripomína kariérou i svojím zjavom, krásou a mladosťou, v ktorej sa menili na Zuzanky, Noriny, či iné ľúbezné postavy. Je predovšetkým sama sebou. Osobne v nej cítim stredoeurópsku, ba priam nemeckú disciplinovanosť, ktorá sa snúbi s nehou, a tam, kde treba, s drámou. Má zamatovo krásnu farbu hlasu, veľký rozsah, výbornú techniku, z toho vyplývajúce bezproblémové výšky… , zatiaľ stále v obore koloratúrneho lyrického sopránu. Je to mladý svižný hlas, spieva bez toho, aby sa vo výbere repertoáru limitovala. Výborne jej sadla stará hudba, excelovala v nej v Berlíne, nevyhýba sa ani hudbe XX. storočia, čaká ju Helena vo viedenskom Sne noci svätojánskej Brittena, Musetta v Pucciniho Bohéme, sama deklaruje najmä obdiv voči Mozartovi a jeho dielam. Jej obor sú koloratúry a lyrický repertoár a pri ňom, predpokladám a dúfam, ešte dlho ostane.

Richard Strauss a jeho piesne – to je dobrý výber a cítiť za ním aj to, že na svojej ceste stretla výnimočných pedagógov. Veď, zúčastniť sa napríklad na majstrovskom kurze Thomasa Quasthoffa, je akoby pasom vedúcim priamo k pochopeniu hĺbky piesňového, či koncertného repertoáru. Slávka Zámečníková sa pohrávala s výrazom, pričom všetko s perfektnou dikciou!

Presviedča hlavne jej vlastný príbeh. Na tejto ceste jej veľmi osoží partnerstvo s klaviristom, rodákom z Berlína, Matthiasom Samuilom, manželom jej berlínskej pedagogičky Anny Samuil, ktorý presne vie, kedy a s akou intenzitou, či výrazom má sprevádzať. Je to dobrý klavirista, vyhľadávaný partner spevákov, aj ich hlasový pedagóg, ale i sólista. S umelkyňou dokonale ladí. Ako predel v prvej časti uviedol Elégiu z Morceaux de fantaisie, op. 3 č. 1 S. Rachmaninova a v druhej časti Nokturno cis mol, op. posth. Fryderyka Chopina.

Príjemným osviežením programu boli piesne Ne veter veja s vysoty / Nie vietor povievajúci zvýšky, op. 43 č. 2, Zvonče žavoronka penie / Zvučnejšie než spev škovránka, op. 43 č. 1 od N. Rimského-Korsakova a Noči bezumnyje, noči bessonnyje / Šialené noci, op. 60 č. 6 od P. I. Čajkovského – naštudované pre túto príležitosť. Do celku zapadli a v línii pokračovala obľúbeným Čajkovským, ktorého romance sú často súčasťou povinného programu veľkých operných súťaží. Spolu s jej víťazným entrée a spomienkou na jednu z medzinárodných súťaží v piesni Vesennije vody / Jarné vody, op. 14 č. 11 od Sergeja Rachmaninova pekne uzatvorili piesňovú časť.

V opernej časti recitálu sa Slávka Zámečníková zaskvela vo svojej reprezentatívnej úlohe „E Susanna non vien! … Dove sono i bei momenti“, recitatíve a árii Grófky z opery Figarova svadba, KV 492 a „Crudele! … Non mi dir, bell‘ idol mio“, recitatíve a árii Donny Anny z opery Don Giovanni, KV 527. Ako Grófka nadchla nedávno v Hesenskom štátnom divadle vo Wiesbadene. Ako ináč, ak nie Mozartom, ktorý jej hlasu a aktuálnej vybavenosti najviac svedčí! V jej sugestívnom speve bolo všetko – láska, priateľstvo, zrada, humor, prerod od smútku k radosti, pričom dominovali nádherné línie a v jednoliatych legátach sa zračila čistota.

Vrchol recitálu zaznel v druhej polovici – v kavatíne Noriny „Quel guardo il cavaliere … So anch’io la virtù magica“, z komickej opery Gaetana Donizettiho Don Pasquale. Akoby bola celá opera vtesnaná do tejto árie… Nielenže je jej autor majstrom belkanta z 19. storočia a dielo veľmi príťažlivo napísal, ale vytvoril ho tak, aby sa mladé divy mohli prezentovať po všetkých stránkach. V kavatíne sú koloratúry, pôvabné melódie, humor. A to Slávke Zámečníkovej vynikajúco sedí.

Verdimu dala priestor nakoniec. Najprv v romanci Nanette „Sul fil d’un soffio etesio“, z opery Falstaff. Túto postavu spievala pod taktovkou Zubina Mehtu v Berlíne, čo je silný moment a spomienka na dobre zvládnutú prácu. Ako sa totiž vyjadrila, v programe sa objavujú skladby, ku ktorým má vzťah a sú spomienkou na isté umelecké zastávky. Jej ďalším Verdim bola scéna a ária Amálie „Dall’ infame banchetto… z opery Zbojníci mladého skladateľa. Vo Verdiho dielach bola zreteľná jej silná javisková prítomnosť. A vnútorná herecká akcia – výraz v očiach, tvári a napätím, ktoré udržala v prospech zážitku, dynamiky a výrazového oblúka.

S inteligenciou a porozumením, ale bez ambície lacno zaujať, si ako prídavky zvolila dve piesne – Když mně stará matka zpívať učívala z cyklu Cigánskych piesní Antonína Dvořáka a Vtedy sa mi prisnejú z cyklu Drobné kvety Mikuláša Schneidera-Trnavského. S pokojom a dôrazom na krásne melódie majstrov, ktorých hudobná pozostalosť je trvale prítomná na javisku, vypovedala táto výnimočná umelkyňa o svojom vnútre, vzťahu k našim súradniciam a o prežívaní umenia. A vzdala tým hold aj svojej domovine. sme.sk│29.9.2020

Slávka Zámecníková  ist eine höhensichere Gräfin und findet wunderschöne Farben der Sehnsucht mit nobler Melancholie. Sie gibt der Figur einen großen Reichtum an Emotionen. Sie ist eine Gräfin, die fühlt und mitfühlen lässt.ioco.de│17.9.2020

La Contessa, una splendida Slávka Zámečníková, è una signora del gran mondo affascinante e inquieta, che fa la sua prima apparizione in un delicato négligé di seta rosa… All’interno di questa cornice, il caleidoscopio di sentimenti e lo spessore psicologico dei personaggi sono ben ricreati da una compagnia di canto giovane e coesa. Slávka Zámečníková si immedesima nella Contessa, sposa malinconica e trascurata (ma non del tutto insensibile alle avances di Cherubino …), con voce ampia e luminosa. Splendida quando si appropria con lirismo commovente della grande aria “Dove sono i bei momenti”.teatrinonline.com│11.9.2020

Es wird zudem nicht nur vorzüglich gesungen, die Darstellerinnen und Darsteller sehen auch fabelhaft aus dabei (geschmackvolle Kostüme: Jessica Karge) …die Gräfin, Slávka Zámecníková, deren lyrisch-melancholisches Timbre gerade recht kommt, wenn man sich an süßen Frauenstimmen sattgehört hat.Frankfurther Rundschau│7.9.2020

Ein unterhaltsamer Abend , der von den vielen tollen Stimmen lebt…Eindrucksvoll für mich Slávka Zámečníková, als Gräfin, mit einem ganz feinem Timbre.hr2-Kultur│9.9.2020

…während Slávka Zámečníková das „Dove sono“ der Gräfin in edle Melancholie kleidet. Wiesbadener Kurier│8.9.2020

Der Gesang des gesamten, enorm geschlossen wirkenden Ensembles hilft dabei freilich bestens… Slávka Zámečníková als sinnliche Gräfin.Frankfurther Allgemeine Zeitung│8.9.2020

So erlebten die 200 Besucher ‘Die Hochzeit des Figaro’ vor allem als ein Fest der Stimmen und der Spiellust, denn ausnahmslos jede und jeder der Solisten verstanden es, ihre Partien mit Leben auszufüllen und emotionale Empfindlichkeiten stimmlich nuanciert auszuloten,…Slávka Zámečníková als kluge Gräfin Almaviva mit strahlendem Klang.Klassik.com│6.9.2020

Als ideale Besetzung für die Gräfin erwies sich Slávka Zámecníková (mit 28 ebenfalls noch sehr jung an Jahren), die ihren schlackenlosen Sopran frei fließen ließ und auch die hohe Tessitura ohne hörbare Mühen bewältigte.Das Opernglas│October issue

Dass es nicht allein zu einem Abend der Baritone wird, verdankt die Aufführung der Damenregie, die von der mit melancholischer Weichheit aussingenden Slávka Zámecníková als Gräfin… angeführt wird. Oper! Magazin│October issue

Slávka Zámečníková’s Dircé, spirited and alluring, yet a fatally insecure rival, proved equally impressive, as did Marina Prudenskaya’s typically thoughtful, beautifully sung account of Néris, Médée’s faithful slave. seenandheard-international.com│22.2.2020

En Dircé, Slávka Zámečníková est excellente. Son timbre est riche et brillant, à l’image de la robe dorée qu’elle revêt au début de l’opéra…Zámečníková qu’elle chante son plus beau pianissimobachtrack.com│14.2.2020

Schöne Leistung an diesem Abend kommt auch von der neuen slowakischen Nachtigall Slávka Zámečníková, die der Königstochter und Braut Jasons Dircé ihren wunderbar innigen Vortrag und fantastische Höhen leiht. Sie ist derzeit am Haus Unter den Linden im Falstaff auch als Nanetta zu hören. onlinemerker.com│9.2.2020

Anstelle der kurzfristig erkrankten Nadine Sierra konnte für die Rolle der Nannetta die slowakische Sopranistin Slávka Zámečníková gewonnen werden, die der Staatsoper als ehemaliges Mitglied des Opernstudios recht eng verbunden ist – im Rahmen ihres plötzlichen Einspringens gibt sie als Nannetta auch ihr Rollendebüt. Zámečníková verfügt über einen jugendlich-lyrischen Sopran, der sich vor allem im hohen Register durch eine enorme Stimmfrische und Juvenilität auszeichnet. Auf Grund dessen, dass es sich bei Zámečníková um keine ausgewiesene Koloratursopranistin handelt, ist es umso erstaunlicher mit welch ausgeprägter Präzision sowie Stimm- und Atemkontrolle sie diese anspruchsvoll hohe Partie meistert. Sämtliche Phrasierungen und Aufschwünge imponieren durch ihre vermeintliche Leichtigkeit und nehmen dadurch einen elfenhaften Charakter an. Die sopranistischen Höhen von Nannettas berühmter Arie „Sul fil d’un soffio etesio“ im Dritten Akt werden klangschön ersungen und faszinieren ob ihrer Reinheit und technisch beeindruckenden Atemkontrolle. Auch in sämtlichen Duetten und Tutti-Szenen vermag Zámečníková mit vokaler Selbstsicherheit, Ästhetik und darstellerischem Engagement zu punkten – dies ist umso erstaunlicher, da ihr durch ihr kurzfristiges Einspringen wohl nur wenig Zeit zu szenischen Proben geblieben ist.
Fazit: Mit Slávka Zámečníková konnte für die erkrankte Nadine Sierra mehr als nur ein adäquater Ersatz gefunden werden! Mit ihrem mädchenhaften und hell timbrierten Sopran erfüllt sie bei ihrem Rollendebüt die vokalen Anforderungen Nannettas auf überaus hohem gesangstechnischen Niveau!Wotans Opernkritik│5.2.2020

Francesco Demuro ist ein sehr stimmschöner Fenton, der mit Slávka Zámečníková als Nannetta prima harmoniert, sodass beide Figuren luxuriös besetzt erscheinen. unddasleben.wordpress.com│2.2.2020

A very good impression was left by young soprano Slávka Zámecníková in the part of Nannetta, where she demonstrated an attractive voice and sang with gusto. Due to the modern updating, she performed a good part of the opera wearing a bikini.. seenandheard-international.com│29.1.2020

Je to jedna z najsľubnejších speváčok súčasnej doby aj v celosvetovom kontexte. Má skvelú techniku, na ktorej sústavne pracuje, na pódiu sa cíti dobre a zodpovednosť spojená s účinkovaním ju stimuluje k silným výkonom. Je brilantná a presvedčivo tlmočí emócie. Disponuje veľkou dynamickou škálou, vie, čo spieva, je jej rozumieť a rešpektuje hudobný štýl epochy. Jej lyrický soprán je sýty, zvučný a príjemne sfarbený. Vie si poradiť s koloratúrou, aj s hlbšou polohou, prechody z registrov jej nerobia problémy. Verím, že vo svojom odbore krásnych lyrických postáv ostane čo najdlhšie. Exsultate jubilate so záverečným Alleluia bol jej reprezentatívnym číslom. Magnificat od anglického skladateľa 20. storočia Johna Ruttera bol druhou dominantou koncertu. Z hľadiska vokálnych partov je dielo dobre napísané, zbor a orchester sólistku neprekrývali, takže mohla naplno rozvinúť svoju predstavu. A Slávka Zámečníková využila túto príležitosť prvotriedne.7-časťové dielo jej ju poskytlo v troch častiach – Et misericordia (milosrdenstvo), Esurientes (hladných nakŕmil dobrotami) a záverečnej, výrazovo silnej Gloria Patri (Sláva Otcu). Aj tu sa potvrdila vynikajúca dispozícia umelkyne. Dielo ozdobila svojím nádherným hlasom a zároveň ostala akoby v úzadí, pokorná, čím zvýraznila duchovný rozmer večera. sme.sk│2.12.2019

Zato už ďalší bod programu, moteto Wolfganga Amadea Mozarta Exsultate, jubilate (KV 165), bol v skvelom podaní mladej slovenskej sopranistky Slávky Zámečníkovej pôžitkom, s akým sa u nás stretávame len výnimočne. Mladá umelkyňa za rekordne krátky čas získala laureátske tituly na viacerých prestížnych medzinárodných súťažiach. Dôvod úspechov potvrdila celkom jednoznačne. Jej Exsultate, jubilate obsiahlo všetky atribúty mozartovského štýlu – počnúc podmanivou farbou hlasu, cez kultúru frázovania, po exaktnosť koloratúr. Zámečníkovej soprán by už dnes mal svojím objemom a nosnosťou kapacitu pre mladodramatický odbor, no zatiaľ obozretne preferuje lyrický repertoár a využíva technickú pružnosť hlasu. Tón voľne tečie, znie mäkko, zamatovo a rovnocenne v piane i vo vyšších dynamických hladinách. Prechádza do nich bez akéhokoľvek tlaku. Ukázala na naše pomery úplne výnimočnú kultúru prednesu a znalosť štýlu, ktorá jej (nielen na parkete diel Wolfganga Amadea Mozarta) zaručene otvorí brány do svetových operných domov.Najpôsobivejšie vyzneli štvrtá (Et misericordia), šiesta (Esurientes) a siedma veta (Gloria Patri), kde sa ku kolektívnym telesám pridal voľne sa nesúci, „anjelskou“ farbou oplývajúci soprán Slávky Zámečníkovej. operaslovakia.sk│2.12.2019

Sólistka Slávka Zámečníková má krištáľovo svietiaci pekne posadený tón, hlas pôsobivo zvládajúci tóny rovné, ozdobné, alebo aj groteskne ladiace. Najmä v Gounodovej árii z 1. dejstva opery Romeo a Júlia jej spev prekypoval šťastím, jej koloratúra, vokalizácia, dosahovanie výšok na pevnom podklade, pôsobivá agogika, to všetko citovo zasiahlo divákov. Až ária z rovnomennej opery v 4. dejstve „Dieu!Quel frisson…“ Júlia vyznala najhlbší žiaľ zo stratenej lásky. Spolupráca s dirigentom a orchestrom dotvárali kompaktný dramatický a vskutku pôsobivý vrchol. Pocit krásna, ktorý vyvolali u poslucháčov si získal nadšený obdiv.operaslovakia.sk│15.11.2019

Passend zu ihrem Kleid brachte die slowakische Sopranistin Slávka Zámecniková (28) in funkelndem, emotionalem Silber nicht nur eine fulminant-leidenschaftliche Donna Anna aus Mozarts „Don Giovanni“ auf die Bühne, sondern als Charpentiers „Louise“ auch Spitzentöne voll subtiler Sinnlichkeit. Mit 5000 Euro wurde ihr der dritte Platz vergoldet.  die-glocke.de│27.10.2019

Mit der slowakischen Sopranistin Slávka Zámečníková kam eine beeindruckende lyrische Stimme auf den verdienten dritten Platz; in ihrem „Crudele!“ als Donna Anna aus Mozarts Don Giovanni leuchteten faszinierend feine Spitzentöne, pastellfarben und mit betörender Tiefe gelang ihr „Depuis le jour“ aus Gustave Charpentiers Louise bachtrack.com│28.10.2019

Die slowakische Sopranistin Slávka Zámečníková glänzte mit einer lyrisch leuchtenden Gräfin aus Mozarts “Figaro”… Slávka Zámečníková präsentierte eine gestochene Donna Anna und stilsichere Louise (Charpentier). Opernwelt Magazine│12.2019

Slovenskou sopranistku Slávku Zámečníkovu v Čechách už také dobře známe – z Werthera v Národním divadle nebo z Dvořákovy pěvecké soutěže v Karlových Varech, kterou v roce 2016 vyhrála. Má před sebou krásné úkoly s renomovanými německými tělesy – a není divu: v Litoměřicích dala jasně najevo, že je suverénní hotová umělkyně: árií Donny Anny z Dona Giovanniho, duetem s Osminem z Únosu ze serailu, Gounodovou Julií i duety se Štěpánkou Pučálkovou. Zpívá uvolněně, kultivovaně, křišťálově… Radost poslouchat tuto trojici i v přídavku – zklidněném a lahodném tercetu z prvního dějství Mozartovy opery Cosi fan tutte. klasikaplus.cz│1.9.2019